Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když je někdo ve správný čas na správném místě, ještě to nic nevypovídá o jeho kvalitách. Když je ale ve správný čas na správném místě ten nejsprávnější ze všech, mění to situaci téměř dokonale, a také z toho něco dokonalého může vzejít. Přesně jako v případě debutu švédských hrdinů HAMMERFALL, jenž v těchto dnech slaví magických pětadvacet let od svého vydání. Když před oněmi dlouhými léty vycházel, jistě by si nikdo (natož jeden mladý redaktor nejmenovaného domácího měsíčníku, který to měl poznat především!) nepomyslel, že z něj jednou bude taková kultovní záležitost, a že se už navěky zapíše do heavymetalových dějin jako ta deska, která veškerému těžkému kovu přivodila druhou mízu.
Zpětně vzato je to ale asi celkem pochopitelné, když si uvědomíme, jak byly v onom roce 1997 rozdány karty na světové metalové scéně. Žár grunge od smrti Kurta Cobaina (NIRVANA) v roce 1994 pomalu uhasínal, jednotlivé původní žánrové metalové větve už také začínaly mít to nejlepší za sebou, takže se není co divit, když se chutě posluchačů buď posunuly směrem nastupujících alternativ a nu-metalu, anebo, v případě těch konzervativnějších, zpátky ke kořenům heavy metalu, hlasitého, řízeného a omračujícím způsobem melodického. A přesně takové album „Glory To The Brave“ (také vás v tuhle chvíli napadá, že štěstěna nejspíš vedla kapele ruku už v okamžiku, kdy vymýšlela pro svůj debut název?) bylo.
HAMMERFALL založil v Göteborgu v roce 1993 kytarista Oscar Dronjak a není jistě bez zajímavosti, že v jejich úplně první sestavě bychom nalezli i Mikaela Stanneho a Niklase Sundina (DARK TRANQUILLITY) či Jespera Strömblada (IN FLAMES). Svou definitivní tvář však kapela získala až s příchodem Joacima Canse (ex – LOST HORIZON) za mikrofon, neboť až teprve v tomto okamžiku začala znít tak, jak to až do dneška všichni známe.
No a ono debutní album, jež slibovalo slávu všem statečným a na jehož obalu se objevil nepsaný maskot kapely Hector, vyšlo v červnu 1997 a kapela na něm zúročila všechen ten cit pro klasický heavy metal, který si v sobě za předcházející léta vypěstovala. A že nebyl zrovna zanedbatelný, sedlo si to a zapadlo všechno do sebe jako dobře promazaná kolečka v hodinovém stroji.
„Brothers In Arms Are Fighting Tonight The Forces Of Steel Meet Again Born In The Fire, They Look To The Sky Power Of Metal Unchained“ („Unchained“)
Těch téměř pětačtyřicet minut hudby na něm zachycených představuje skutečnou esenci učebnicového těžkého kovu, jež se zrodila v hlavách dravých mladíků, jejichž mysl nesvazovalo nic jiného, než jen láska k oblíbenému hudebnímu stylu a energie a nadšení, s nímž by se tehdy daly tourbusy grungeových kapel holýma rukama převracet. Spolu s úvodní jízdou „The Dragon Lies Bleeding“ proto přímo vytryskl barevný koktejl opravdových metalových hymen, jimž fantaskní texty dodávaly ještě načechranějšího výrazu, a bylo to samozřejmě proto, že posluchač se v tu chvíli pohyboval výhradně ve světě skutečně řízných rytmů, mnohdy dvoukopákových, Cansova podmanivého vokálu a vzrušujících Dronjakových kytarových riffů, melodií a sól.
Cesta napříč albem nenabídla ani jedno zaváhání a naopak představila HAMMERFALL jako autory celé řady opravdu silných skladeb, jež musely (a dodnes musí) oslovit každého, kdo to kdy s heavy metalem myslel vážně. Drtivá většina z nich byla jasně zařaditelná do kategorie mocně elektrizujících kovových kusů („The Metal Age“, „HammerFall“, „Steel Meets Steel“, „Unchained“ a mistrně zvolený cover skladby „Child Of The Damned“ amerických WARLORD) a pokud už něco téhle definici nevyhovovalo, byly to jen výjimky, které ovšem zřetelně potvrzovaly nastolené metalové pravidlo. Ušlechtilá balada „I Believe“, pochodová „Stone Cold“, která poprvé předvedla, jak bude znít jeden z nezaměnitelných standardů kapely, a na úplný závěr alba titulní velekus, jenž si pro sebe uzurpoval nejdelší časovou dotaci a spíše znovu v baladickém rozjímání nabídl velmi silnou sondu do hloubky metalistovy duše.
Není tudíž nejmenších pochyb o tom, že to byli právě HAMMERFALL a jejich debut „Glory To The Brave“, kdo odstartoval heavymetalovou renesanci na úplném sklonku minulého století, a se zdviženým ukazováčkem po dlouhých létech, kdy scéna nevěděla, jestli má být taková nebo maková, zařvali na celý svět: „Hele, tenhle styl ještě fakt není mrtvej!“.
1. The Dragon Lies Bleeding
2. The Metal Age
3. HammerFall
4. I Believe
5. Child Of The Damned
6. Steel Meets Steel
7. Stone Cold
8. Unchained
9. Glory To The Brave
Na rozdiel od mnohých fanúšikov kapely si nemyslím, že prvý album HammerFall Glory to the Brave je zároveň ich najlepší. Z môjho pohľadu vyššie hudobné kvality dosahujú jak dvojka Legacy Of Kings tak aj trojka Renegade a to jak po zvukovej tak po kompozičnej stránke. Čo však debutovému albumu nemožno uprieť je úprimnosť s akou kapela pristúpila ku skladaniu jednotlivých piesní a predovšetkým špecifickú priam až gotickú atmosféru, ktorú cítiť z každej skladby. Poctu treba zložiť aj premakanému bubeníkovi, ktorý svojím osobitým štýlom obohatil celé album. Čo udrie do uší heavy metalovému nadšencovi ako prvé sú priam skvostné riffy a chytlavé melódie, ktoré sú základom úspechu tohto mimoriadneho diela. Stačí sa pozorne započúvať do skladieb ako The Metal Age, HammerFall či Stone Cold, v ktorých kapela vzdáva hold žánru, ktorý pomohla vzkriesiť. Kapela tu znie veľmi vyzreto ako partia starých harcovníkov, ktorí sypú z rukáva jeden metalový hit za druhým. A to najlepšie si samozrejme nechali na koniec v podobe nádhernej balady, ktorá už navždy zostane ich najlepšou skladbou. Tá atmosféra, je priam magická a lepší metalový text by ste hľadali len ťažko. Ako dlhoročný fanúšik nemôžem dať menej ako plný počet hoci zvukovo aj spevácky to ešte nie je dokonalé.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.